Čím a na čem vařit? Vybíráme nejlepší vařiče – I. Dřívkáče a liháče

Oheň byl a je dobrým sluhou člověka už odpradávna. Již naši evoluční prapředkové radostně poskakovali kolem naoranžovělých plamenů opékajíce voňavou mamutí kýtu. A oheň – i když ve své poněkud krotší podobě – zůstává radostí všech outdoorových nadšenců dodnes. A zatímco prapředci kromě plápolajícího větvoví neměli moc na výběr, my máme dnes možnosti volby vskutku obrovské. V tomto díle seriálu o palivech a vaření se podíváme na vývojově starší dřívkové a lihové vařiče. Na co jsou nejvhodnější? Jaké jsou jejich výhody a nevýhody? 

Obsah článku:

• Dřívkové vařiče
• Konstrukce dřívkových vařičů
• Výhody dřívkáčů
• Nevýhody dřívkáčů
• Palivo
• Startování
• Lihové vařiče
• Výhody lihových vařičů
• Nevýhody lihových vařičů
• Palivo
• Tuhý líh není líh
• Výhody a nevýhody tuhého lihu
• Alternativní palivo
• Do KPZ s ním!
• Kam se hodi?
• Konečný verdikt

Dřívkové vařiče

Dřívkáče, jak již z názvu plyne, spalují dřevo – malé kousky větviček, třísky apod. Pokud nepočítáme nejrůznější improvizované konstrukce, existují dvě základní koncepce dřívkáčů. První typ tvoří segmenty z tenkého plechu, které se složí do tvaru krabičky. Je to vlastně přenosné ohniště se všemi jeho klady a zápory. 

Druhým typem jsou vařiče dřevozplynující ve tvaru několika válců zasunutých do sebe. Osobně tyto vařiče považuji za lepší než první typ, protože se rychleji rozpálí a efektivněji hoří. Zato jsou ovšem mnohem objemnější a těžší. Existují ještě hybridní komínové konstrukce, což je něco jako dva válce spojené do tvaru L. První válec vytváří topeniště a druhý imituje komín. Tento typ spojuje obě předchozí konstrukce tím, že tvoří komínový efekt, přičemž do samotného topeniště lze přikládat odspodu.  

Konstrukce dřívkových vařičů

Velikost vařičů může variovat. Malý a lehký vařič ušetří místo i prostor, ale pak se připravte na téměř nepřetržité přikládání. Konstrukčním materiálem dřívkáčů je nejčastěji nerezová ocel, ale vyrábí se i z titanových slitin. Do dřívkového vařiče lze přikládat shora, vařiče z kovových plátů obvykle ještě umožňují i přikládání z boku. Výhoda spočívá v tom, že nemusíte během přikládání sundávat ešus, a lze také topit delšími klacky, které do vařiče postupně zasouváte podle toho, jak odhořívají. Osobně raději plním shora. Pokud totiž dole na boku vařiče není žádný otvor, není nutno řešit žádné vypadávající uhlíky.

2. DÍL SERIÁLU: ČÍM A NA ČEM VAŘIT? – II. BENZÍNOVÉ VAŘIČE
3. DÍL SERIÁLU: ČÍM A NA ČEM VAŘIT? – III. PLYNOVÉ VAŘIČE

Výhody dřívkáčů

Základní výhodou dřívkáče je to, že s sebou nemusíte tahat palivo. A zároveň si ho s sebou budete logicky brát jen tam, kde lze výskyt paliva předpokládat. Vaření na dřívkáči s sebou nese atributy táborového ohně, tedy si na něm můžete kromě ohřátí vody např. opéci buřta. Nezanedbatelný je i morální efekt otevřeného ohně. Nic totiž neudělá ze sychravého lesa druhý domov lépe než plápolající plamen. Podaří-li se vám nalézt suché dřevo, je dřívkáč snadno a bez omezení použitelný i v zimě, neboť dřevo ochotně hoří i při nízké okolní teplotě.

Nevýhody dřívkáčů

Vaření na dřívkáči má i své nevýhody. Vařič především nelze používat v interiéru, a to kvůli kouři, špatně regulovatelnému plameni a popelu (příp. žhavým uhlíkům), který propadává dnem vařiče. Významný je i demaskující efekt zapáleného vařiče, protože plamen může šlehat vysoko a kouř je samozřejmě cítit. Pokud vaříte v lese a navštíví vás jeho majitel či orgán státní správy, nemusí mít pro vaše aktivity pochopení, protože dřívkáč se ze všech vařičů nejvíce přibližuje táboráku. 

I ten nejlepší vařič a nejsušší dřevo přece jen trochu čadí, tedy jak samotný vařič, tak nádobí bude špinavé od sazí. Z tohoto důvodu je nezbytné si na obojí pořídit nějaký obal. Dřívkáč má zpravidla nižší výkon než vařiče plynové či benzínové, dost ale záleží na tom, jak je vařič velký, jak je rozhicovaný a jak fouká vítr. Výkon vařiče lze regulovat jen velice hrubě intenzitou přikládání. Pokud máte nějaké hi-tech oblečení z umělých vláken, vždy vzniká riziko propálení oděvu, nehledě na to, že po použití vařiče budete poněkud vyuzení. 

Palivo

Nepříjemná může být i delší příprava na vaření, protože dřevo musíte posbírat, nalámat na vhodné kousky a připravit vedle vařiče. Obvykle s sebou musíte mít i nějaký podpalovač. Ten si často můžete opatřit přímo v terénu, ale buď jak buď na to musíte myslet. Při vaření může být nevýhodou i to, že není čas příliš odbíhat, protože je nutné často přikládat. Jiné typy vařičů je možné nechat hořet a jít třeba stavět stan. Je-li v létě nebo na podzim příliš sucho a větrno, vaření na dřívkáči může být rizikové také s ohledem na možný vznik požáru.

Palivo do dřívkáče sice v našich podmínkách naleznete všude, ale to může být i nevýhodou. Dřevo totiž nemá standardizované vlastnosti, je různého druhu, tvaru, velikosti a hlavně může mít různou vlhkost. V zimním lese lze suché dřevo snadno opatřit tak, že nalámete spodní větve z jehličnanů. Pokud jedete do nějakých specifických oblastí (tundra, hory, poušť, ledovec), nemusíte na dřevo narazit. Můžete pak zkusit topit třeba suchou trávou nebo suchým trusem. Chcete-li mít jistotu, že palivo bude hořet, můžete si do vařiče doma připravit nasušené dřevo, pelety či dřevěné uhlí. Pak se ale jedny z hlavních výhod dřívkáče, tedy lehkost a skladnost, vytrácí. 

Startování

Na začátku, než se vařič rozpálí, dřevo vždy kouří, s ním nenaděláte nic. Pokud ale chcete, aby vám nekouřil roztopený vařič, nesmíte ho dusit. To znamená, že je vhodné přikládat do hořícího vařiče postupně malé kousky tak, aby hned chytly. Zde předpokládám, že máte k dispozici absolutně vyschlé dřevo, protože mokré samozřejmě kouří. Také přikrytí vařiče ešusem má za následek kouření, tedy je lepší nechat plameni trochu místa. Nicméně zde záleží hlavně na tom, jak vysoko umístí nožičky pro ešus samotný výrobce. 

Dřívkáče se nejlépe hodí v situaci, kdy nespěcháte a chodíte do přírody relaxovat, případně potřebujete šetřit každý gram výbavy a každý čtvereční milimetr objemu, anebo jste na dlouhém treku a není možnost s sebou mít nějaké jiné palivo v adekvátním množství. Dřívkový vařič úspěšně použil kolega René Kujan při svém běhu od pramene Vltavy k prameni Labe v survival módu. Zvolil dřívkáč právě pro jeho malou hmotnost, minimální rozměry ve složeném stavu a dostatek paliva po cestě. 

Lihové vařiče

Lihové vařiče zpravidla spalují kapalný líh. Vařič funguje na principu hoření lihových výparů. Do nádobky nalijeme líh. Ten se následně zapálí, teplem se vypařuje a ve finále hoří výpary vystupující z dírek po stranách nádržky. 

Výhody lihových vařičů

Vařič hoří tiše, nekouří a při spalování nevznikají toxické zplodiny. Lze ho tudíž bez problému použít i v interiéru, jen je potřeba dávat pozor na převrhnutí vařiče. Vařič lze s trochou zručnosti i nouzově vyrobit třeba z plechovky od piva. Manipulace s lihovým vařičem je relativně snadná a vařič je rychle připraven k použití. Rychlost zplynování ovšem závisí na konstrukci vařiče a okolní teplotě. 

Nevýhody lihových vařičů

Tím se dostáváme k nevýhodám. Výhřevnost lihu je podstatně nižší než u propan-butanu či benzínu, tudíž oproti těmto palivům obecně pomaleji vaří. Se snižující se okolní teplotou se pak rozdíly ještě zvětšují. Díky nízké výhřevnosti a malému tlaku par bývá nutností použití vhodného závětří. Regulace plamene funguje omezeně. V zimě je použití vařiče problematické, protože se líh špatně vypařuje. Bylo by sice možné nejprve ohřát např. tuhým lihem vařič s tekutým lihem a ten by se pak dobře zapaloval a odpařoval, ale elegantní řešení to jistě není. Ačkoliv líh hoří v podstatě čistě, ešus je po dovaření lehce očouzený.

Palivo

Palivo do vařiče je běžně k dostání, nejedná se o příliš agresivní látku a lze jej snadno skladovat a přenášet. Opatřete si něco s opravdu těsným uzávěrem, líh má tendenci unikat svému majiteli vypařováním. V běžné praxi můžete použít jakýkoliv technický líh a neuděláte chybu. Někdo tvrdí, že lepší je speciální biolíh, ale dle mého názoru rozhoduje jedině čistota lihu, resp. to, kolik je v něm vody. Např. běžná 40% vodka nehoří, uděláte tedy mnohem lépe, když ji vypijete. V zimě je potřeba dávat pozor na polití rukou, protože líh vysušuje kůži a odpařováním ji ochlazuje, tedy hrozí riziko omrzlin.

Tuhý líh není líh

Určitě znáte i líh tuhý či pevný používaný v rozkládacím vařiči typu „postýlka“ nebo namísto dřeva ve dřívkáči, případně kdekoliv, kam lze tablety lihu vložit. Zajímavé je, že „tuhý líh“ ve skutečnosti nemá s etanolem nic společného. Jedná se o látku s názvem hexamethylentetramin neboli urotropin. Za studena vydává takový rybí smrádek, při hoření je cítit také specificky (už ne rybinou). 

Výhody a nevýhody tuhého lihu

Hoří sice poměrně čistě, ale na nádobí zanechává saze. Tableta hoří omezený čas, přičemž doba, po kterou tuhý líh vydává použitelný plamen, je asi 10 minut. Je jedno, kolik na začátku zapálíte tablet, protože doba hoření je pořád stejná. Vychází-li tedy doba vaření delší, musíte časem přihodit tablety nové. Po dohoření z tablet zbude popel, resp. nespálené zbytky paliva. Pokud smýšlíte přísně ekologicky, do přírody zbytky chemikálie vyhazovat nechcete, takže musíte řešit, co s tím.

Alternativní palivo

Místo pevného lihu lze použít i pevný podpalovač, jehož hlavní složkou je petrolej. Stejně jako tuhý líh hoří omezenou dobu, v tomto případě lze využít asi 8 minut. Při hoření kouří. Po dohoření se opět musíte postarat o rezidua. Nevýhodou pevného podpalovače je jeho omezená životnost, protože petrolej z něj po čase vyprchá. Proto je potřeba jej skladovat pečlivě zabalený, nejlépe v neprodyšném obalu. Máte-li k dispozici petrolej, můžete zkusit vyčichlý pevný podpalovač petrolejem nasáknout a obnovit tak jeho funkci.

Gelový podpalovač je vyroben na bázi etanolu. Hoří čistě a téměř neviditelným plamenem. Po dohoření po sobě zanechává reziduum konzistence želatinového medvídka. Ve světě outdooru by se mohl hodit na rozehřátí některých druhů benzínových vařičů, ale jinak je smysluplnější používat líh tekutý.

Do KPZ s ním!

Tuhý líh, jakož i pevný a gelový podpalovač se hodí spíše na rozdělávání klasického ohně. Jejich výhřevnost je stejně jako u tekutého lihu slabá, plamen se dá regulovat jen množstvím tablet či gelu a je nutno nechat palivo dohořet. Nepříjemné jsou zbytky paliva po vyhoření. Výše uvedené látky jsou nicméně použitelné i v zimě, protože není nutno provádět zplynování paliva. Využitelnost pro outdoor bych viděl tak, že si do krabičky poslední záchrany vložím pár tablet tuhého lihu a budu doufat, že je nikdy nepoužiji. 

Kam se hodí? 

Lihový vařič se hodí v situaci, kdy nepotřebujete moc vyvařovat. Druhým typem použití jsou „stealth“ akce, kdy chcete zůstat neviditelní a kde vás může prozradit každé šustnutí. Plamen hořící tablety je vizuálně velmi nenápadný a samotné hoření nevydává žádné zvuky. Líh si tedy dokážu představit pro armádní účely, a to především ve formě tablet. Dnes už se ale pro ohřev jídla více používají samoohřevné sáčky reagující s trochou vody. 

Konečný verdikt

Lihové a dřívkové vařiče jsou tedy vhodné především pro nenáročné akce, kdy jde spíše o to ohřát si v pohodovém stylu kávu nebo s malými dětmi uvařit něco na ohýnku. Pár kostek pevného lihu najde své místo v krabičkách poslední záchrany. Tam, kde na ohřevu jídla a vody nebo třeba její přípravě z ledu bude záviset zdar akce, vaše zdraví nebo v krajním případě i život, velmi upřímně doporučujeme volbu některého z plynových, benzinových nebo kombinovaných vařičů. O těch bude řeč v příštím dílu. 

Michal Sladký

Sice se živí “humanitní pavědou,” ale nic technického mu není cizí. Nadšeně rozebírá věci, aby zjistil, zda po opětovném složení stále fungují. A pokud v těch věcech lze i něco pálit, jeho srdce pyromana plesá. Jinak pálí alespoň sám sebe, neb jest nadšeným pěstitelem a konzumentem chilli papriček. Rád se válí v lese a je spokojen, pokud zůstává nikým nespatřen a nezpozorován.